Názor odborníka
Ztráty a nálezy (sloupek/zamyšlení)
Neznám nikoho, kdo by v životě nikdy nic neztratil. Ztráta je životní zkušenost, díky které rosteme, a možná právě díky ní jsme schopní definovat hodnoty vlastního života.
Naše ztráta může být nálezem pro někoho jiného. Ale v okamžiku, kdy jde o nás, o prospěchu neuvažujeme. Na to v tu chvíli nemáme kapacitu. Nicméně každá ztráta v sobě nález obsahuje. Tak si o tom zkusíme říct něco víc.
Ztrácíme se v uličkách cizích měst, v davu cizích lidí, ve vlastních myšlenkách. Právě tyto ztráty nás vedou k potřebě hledání. Hledání správné cesty, vytyčeného cíle, porozumění vlastnímu zmatku.
Ztráty si můžeme rozdělit minimálně do dvou kategorií: materiální a duševní.
Ačkoli žijeme ve světě, který tak tvrdošíjně parametrizujeme jeho materiálním aspektem, ztráty duševní, emocionální
a duchovní nás poznamenávají o to více.
Klíče, mobil, brýle, někdo zuby, kabelku, pas… ztracené věci se ve zpětném zrcátku běhu času většinou překlopí do zábavných historek, vyprávěných na mejdanech s přáteli.
Paměť, charakter, čest, sen… s takovými ztrátami už tak často na trh sociálních sítí nechodíme. Bojíme se znehodnocení či opovržení, a tím další ztráty. Ztráta tedy generuje další ztrátu… Množí se jako bakterie… Ovšem jen v naší mysli. To jsme jen my, kdo v pocitu marnosti, lítosti
a strachu vytváříme toto zmnožení…
A co pak, když někdo ztratí nás? Vypadneme mu ze života jako klíče z kapsy. Ležíme ztraceně někde na chodníku a zoufale si uvědomujeme, že nás nikdo nepostrádá… S tímhle pocitem se nám na fórum zábavy do mejdanového veselí nechce přispět už vůbec. A není se co divit.
Někdo nás opustil. Je celkem jedno, jakým způsobem. Ale nechal nás tady na Zemi bez ochrany, bez blízkosti, bez lásky, bez naděje, bez zázemí. První pocit, který se v nás zrodí, je beznaděj a zmar. Možná taky zlost a vztek, i když si to nechceme přiznat. Zvláště když se jedná třeba o smrt blízkého člověka.
„To se přece nehodí. Co by si o nás kdo pomyslel? To nemůžeme nikomu říct…“ Ano, nemůžeme. A proto to v sobě hluboce uzavřeme… a s časem postupně tiše odpustíme, protože smrt je tak trochu omluvou.
A pak se může v našem životě odehrát úplně jiná situace. Mrzkým způsobem nás opustí člověk, v nejhorším případě partner, který v plném zdraví odskotačí na jinou planetu, do náruče jiné ženy, a v tu chvíli zůstáváme… v úžasu němě stát.
V úplně prázdné hlavě nám bolestně tepou desítky skřítků permoníků a svými kladívky vysekávají do prázdnoty mysli hieroglyfy pocitů marnosti a viny… Za něco, o čem ani nevíme, že jsme udělaly.
„Vždyť jsem se tolik snažila. Všechno jsem tomu obětovala. On se tvářil tak spokojeně. Na nic si nestěžoval. Máme dvě krásné děti…“ A teď po něm v šatní skříni zůstalo pár obnažených ramínek.
Co s tím?
No v první chvíli asi nic moc.
Beznaděj a bezradnost je těžká a neprůhledná jako londýnská mlha. Není vidět žádný obzor, žádná cesta. Jediná krvavá stopa, po které jdeme, je nalezení odpovědi na palčivou otázku: PROČ?
Osvícená moudra psychologických příruček praví, že na rozpadu vztahu mají vždy vinu oba. Bezva finta. Ale to je nám teď a tady uprostřed bolesti úplně houby platné.
Potřebujeme najít pevný bod. Potřebujeme, abychom se přestaly ztrácet v neznámých uličkách. Potřebujeme najít samy sebe, aby se nám vůbec podařilo vstát další den ráno z postele a jít do světa nějak fungovat.
Tak jo, holky. Ráno vstaneme z postele a bez okolků jdeme k zrcadlu.
Vím moc dobře, že za těchto okolností to vyžaduje stejnou statečnost jako potkat strašidlo cantervillské. Ten, kdo ho ale opravdu potkal, měl možnost zjistit, že to byl velký sympaťák, který nedělal nic jiného, než hledal svoji nenaplněnou lásku. Byl to vznešený rytíř s velkou duší, který stále věřil, že má smysl pro lásku žít.
Zatím ale nemáme sílu hledat jeho poselství. Jen se stále ptáme, proč se to stalo zrovna mně.
Tak se ráno v koupelně podívejte do toho zrcadla ještě jednou a nebojte se tam vidět rytíře cantervillského. Možná i on přispěl k tomu, aby jeho láska nebyla naplněna, ale zároveň žije tím, že se všechno jednou v dobré obrátí.
Má totiž svoji modlitbu, která je klíčem k vysvobození:
„Až zlatovláska jako květ
k modlitbám pohne hříšný ret,
až suchá mandloň rozkvete,
zalita slzou dítěte,
pak přijde doba šťastných chvil
a klidný bude Canterville.“
Modlitba je o přiznání hříchu, jehož spáchání na sobě jsme dopustily, o slitování, které potřebujeme slyšet od tvora, který je bez viny… Pokud někoho takového vůbec máme po ruce.
Je dobré mít v životě tyto záložní lidské zdroje. Nikdy nevíte, kdy je budete potřebovat.
A duch cantervillský čeká na spasení se slovy:
„To znamená, že vy musíte oplakat za mě mé hříchy, protože já nemám žádné slzy, že vy se musíte místo mě pomodlit za mou duši, protože já jsem bez víry…“
To je možná zároveň zpověď některých mužů, kteří si na Štědrý den ráno „odskočí koupit cigarety“, a už se nikdy nevrátí.
Jsme on i ona zároveň, jsme hříšníkem i iniciátorem. A ti muži jsou jen obětí své testosteronové psychózy, ve které se potácejí stejně bezmocně jako luční kobylka v osidlech pavoučí sítě. Napůl mrtví, napůl živí. Zabaleni do kokonu bezvěrství, čekající na milosrdnou smrt uštknutím predátorského zabijáka…
Co jsou jejich útěky?
Jejich útěkem je ztráta odvahy naplnit slib, který by měl v plné platnosti znít: V dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci, v bohatství i chudobě, v radosti i zoufalství…
Konzum a touha po dokonalosti už nedávají prostor pro soubytí a lásku ve zlém, v nemoci, v chudobě, v těžkostech…
A pak ještě existují ztráty něčeho, co jsme vlastně ani neměly. Co nezískalo ani odezvu, ani přijetí, ani sdílení. A do této kategorie patří třeba platonická láska.
Platonická láska však není ztrátou, je tím největším nálezem toho, co vnitřně obsahujeme.
Schopnost milovat bez odezvy. Schopnost radovat se z blízkosti nebo i vzdáleného bytí člověka, který o našich vnitřních pohnutkách nemá nejmenší tušení. Přesto je náš prožitek hlubokého štěstí pramenící jen z vědomí, že někdo takový existuje, neopakovatelným zážitkem, který bortí veškeré hranice běžného vztahování.
Jsme-li schopné platonické lásky, jsme schopné milovat bez hranic a přesáhnout svou vlastní egocentrickou individualitu. Jsme schopné žít bez nároku na hodnocení a ocenění.
Pojmy „ztráta“ a „nález“ zde ztrácejí svoji oponenturu a stávají se singularitou vesmírného prostoru, kde všechno je vlastně správně.
Sečtěte svoje ztráty a nálezy.
Sečtěte své křivdy a ambice.
Sečtěte investice a konzum svého vnitřního já.
Třeba vám vyjde, že není třeba toužit po majetnictví. Není třeba zahořknout, když si ten druhý jde jinou cestou. Vaše cesta k blízkosti je jen a jen vaším vnitřním rozhodnutím a investice lásky nikdy nebude ztrátou, ale nálezem sebe sama.
Přeji vám veselou matematiku.
MUDr. Jarmila Klímová
