Nechci být jako moje matka
To je tak častá věta, především mladých žen a dívek, že není možné, aby v našem přemýšlení zůstala bez povšimnutí.
Sloupek zdraví a psychologie (zamyšlení)
Co je to vlastně být „jako moje matka“? Být tak přísná, tak odtažitá, tak kritizující? Když se nad tím zamyslíme, tak již v tom prvním hodnocení nevidíme přímo matku jako takovou, ale reflektujeme to, jak jsme se pod jejím vlivem cítily. Ponížené, nedostačivé, selhávající, hloupé, tlusté… a cokoli dalšího. A je to opravdu jen a jen vina matky?
Co tedy ty naše matky dělaly tak hrozného, že jsme se rozhodly, že uděláme všechno pro to, abychom nebyly „jako moje matka“?
Vraťme se do našeho dětství, do vzpomínek, kterými rámujeme určitý okrsek života. Je zcela lhostejné, zda vzpomínáme na období života do šesti nebo do osmnácti let. Tam všude naše matka měla zcela dominantní vliv na to, jak jsme se cítily, jak jsme jednaly, jak jsme vnímaly samy sebe. Nějakou dobu jsme v tomto režimu života dále žily a možná nám to nepřipadalo nijak divné. Až do chvíle, kdy na svět přišlo naše dítě a nějaký alarm v našem mozku začal křičet. „Nebudu stejná jako moje matka, já to pro své dítě udělám jinak.“ Moooooc dobře. Ale teď si položme ruku na srdce. Děláme to opravdu jenom pro svoje dítě? Neděláme to taky náhodou pro sebe? Abychom se mohly cítit legitimně ve svých pocitech a tendencích, které jsme u své mámy nezažily? Možná ano. A kupodivu na tom není nic špatně.
Jestliže si to přiznáme, vypadá to, že jsme zvítězily nad životem a matkou současně. Ale ouha. Zrádnost spočívá v tom, že i když už dnes jsme zkušenými harcovnicemi života a je nám třeba 30 nebo 40 let, zvuk slov naší mámy stále zní v naší mysli a my všechna rozhodnutí a všechny postoje chtě nechtě porovnáváme s tím, „co by řekla ona“.
Máma nás provází celým životem, ať už je fyzicky mrtvá, nebo žije. Její obraz si neseme v mysli do konce života. Vztah s mámou nekončí její smrtí, ale smrtí naší. Nikdy tomu nebylo a nebude jinak. Máma nás zplodila, porodila, vychovala. Někoho lépe, někoho hůře, ale toto všechno se stalo a my to nemůžeme nikam zahodit do koše nebo se lacině tvářit, že jsme tak nad věcí, že se nás to netýká. Naše máma se nás týká celý náš život do morku kostí.
Můžeme jít životem s výbavou, že nás máma milovala, hýčkala a byla na nás pyšná. Skvělé, to se nám to bude žít! Ale také nastupujeme do života s tím,že naše milovaná máma nám nikdy neprojevila dost lásky, ochrany a bezpečí, které bychom pro svůjživot potřebovaly. A tady se otevírá platforma věty: „Nechci být jako moje máma.“
Co tedy chci být?
Chci vždycky milovat, respektovat a ctít svoje děti? Chci mít harmonický partnerský vztah, ze kterého budu čerpat energii pro svůj mateřský potenciál?
Ale co když jsem se to nenaučila?
Co když nemám ten vzor, ze kterého bych chtěla a potřebovala čerpat? Co budu dělat? Kam se obrátím? Koho se zeptám? Kamarádek? Vyčtu to v knihách? Napoví mi zkušený terapeut? Třeba ano, a možná taky ne. Jsem tedy úplně ztracená? Ne, nejsem. Nejsem, pokud se zastavím a nahlédnu sama do sebe. Začnu číst ve svých pocitech a potřebách jako v knize, která mi dává jako kompas návod, na kterou světovou stranu se vydat. Rozhodnu se svému dítěti dát to, co moje máma nebyla schopna. Rozhodnu se projevovat emoce, které moje matka potlačovala, protože se nebyla schopna vymanit z historického sociálního tlaku své doby.
Naše mámy jsou schopné nás povznést ke hvězdám, stejně jako nás zmrzačit v pocitech bezvýchodnosti a malosti. Ani jedno, ani druhé nedělají s primárně zlým úmyslem. Dělají jen to, čeho jsou ve svých horizontech bytí schopny. Můžeme se na ně zlobit. A bude to v pořádku, bude to legitimní. Můžeme je milovat a ctít a bude to v pořádku. Ve všech případech ale potřebujeme vidět a chápat všechny aspekty jejich života, abychom se stejnou vážností mohly říci: „Tohle moje máma zvorala a za tohle jsem jí vděčná.“ Dokud nebudeme mít odvahu vidět rovnocenně všechny její příspěvky k našemu životu včetně jejích pochybení, kterými nám start do života nějak ztížila, budeme lacině opakovat větu: „Nechci být jako moje matka.“
Možná už jen tím, že se v nás rodí tato věta, jsme byly obdařeny city a schopnostmi vnímat potřeby, které se nám nenaplnily v našem dětství. A proto se snažíme je poskytnout svým dětem. Ale i to v nás zažehla naše matka. Asi neviditelně, možná zcela mimoděk. Někde v hloubce je to ale i její zásluha.
Naše máma to dělala nejlíp, jak mohla. Neměla k dispozici moudré knihy, často ani podporu okolí, které by jí dovolovalo cítit svobodně věci, které musela nakonec zavřít do svého nitra. Nemáme právo soudit. Máme možnost se poklonit a říct: „Mámo, díky, a já teď půjdu svojí cestou. Budu vděčná, když moji cestu uznáš, a tím se mi po ní půjde lépe. A když ji nepochopíš a neuznáš, půjdu přesto dál. Teď jsem máma já.“
Máma nás zplodila, porodila, vychovala. Někoho lépe, někoho hůře, ale toto všechno se stalo a my to nemůžeme nikam zahodit do koše nebo se lacině tvářit, že jsme tak nad věcí, že se nás to netýká.
MUDr. Jarmila Klímová
