Názor odborníka
Sloupek psychologie / zamyšlení
Už víte, jak chcete stárnout?
To je téma! A hodí se vůbec ? Já myslím, že ano. a doufám, že následující řádky o tom přesvědčí i vás.
Než se pustíme do filosofie, dopřejme si trochu vědy. Ovšem ne té západní, která si mne ručky nad tím, jak vůčihledně chátráme, a je tedy možné na nás vydělávat. Ale té východní, která ctí život. Ajurvéda nás učí, že nestárneme počtem let, ale počtem chyb, kterých se sami na sobě dopouštíme. A co může být těmi chybami? Všechno, co nám jakýmkoli způsobem škodí. Dopustili jste se dietní chyby, po které je vám tři dny špatně? Stárnete! Pohádali jste se zbytečně s partnerem? Stárnete! Jste v zaměstnání, které vás nebaví? Stárnete! Rozčilujete se nad politickou situací? Stárnete! Máte přátele, se kterými si nemáte co říct? Stárnete! Necháte se buzerovat tchyní? Stárnete! Přibrali jste 20 kilo navíc? Stárnete! Trápíte se hloupou dietou? Stárnete!
Otázka zní: Proč to děláte? Proč necháte týrat svoje tělo, svoji mysl i svoji duši? Proč dobrovolně chátráte?
K tomu se výborně hodí jeden citát: „Víte, proč lidé stárnou a umírají? Protože to vidí všude kolem!“
Připadá vám to nadnesené? Mně vůbec ne. Proč? Protože utrpení a pakárny jsme adoptovali do svých životů jako neoddělitelnou samozřejmost, které není možné se vyhnout. No, možná není možné se vyhnout úplně, ale rozhodně je možné tyto škodlivosti minimalizovat. A to především za cenu, kterou je ochotno jen velmi málo lidí podstoupit. Cena zní: Nebudete milovaní všemi. Respektive ne všemi, o kom si myslíte, že byste jimi milovaní měli být.
Zapomněli jste totiž vybírat mezi vztahy, na kterých opravdu záleží, a těmi, které jen emočně dotujete ze strachu, že vás někdo pomluví.
A tak se začnete lacině a hloupě porovnávat podle diktátu obecných společenských konvencí na žebříčku 0–100, jak svým stylem života odpovídáte nebo neodpovídáte pseudomoderním parametrům zdatnosti a úspěšnosti.
Nevíte, které parametry to jsou?
Tak si některé z nich připomeňme. Není to nic složitého.
Jste sice na Facebooku, ale už ne na Twitteru, o Instagramu ani nemluvě. A Periscope? Velká neznámá! Upozorňuji vás, že se zdatnou nápovědou za zády se s lehkostí nalogujete na všechny tyto nesmysly. Protože je to postup pro debily. Ale pro vás už to prostě není důležité, protože víte, že posezení večer u vína má větší hodnotu než olajkování 65 přátel, že jste uvařili špagety.
Stále častěji čtete rubriky typu „udělej si sám“ nebo „dům a zahrada“. Protože máte tendenci se vracet k původním hodnotám namísto pseudohodnot.
Když se ráno podíváte do zrcadla, vidíte, jak na vás hledí vaše matka nebo otec. Výborně! Přešla léta zaslepeného rebelství, že nikdy nebudete jako oni. Budete! Ale když to vezmete za správný konec,
tak vy budete pokračovat v tom lepším,
co vám předali.
Ve výtahu v luxusním hotelu slyšíte písničky, které jsou vaše oblíbené. No asi patrně proto, že jste schopni oddělit zrno od plev, stejně tak jako školený PR manager, který předpokládá, jaká sociální skupina bude bydlet v jeho vymazleném hotelu.
Máte úplně zbytečný mindrák z toho, že se váš oblíbený herec či politik blíží spíš věku vašeho syna. Je to jen znamením toho, že jste nezahořkli a jste ochotni do své síně snové slávy pustit někoho dalšího, než je Charles Aznavour nebo Jean Gabin. A pokud Alain Delon a Jean Paul Belmondo pro vás navždy zůstanou třicetiletí, jste třicetiletí i vy.
Posloucháte nějaké „oldies“ rádio. To je naprosto v pořádku. To jsou hity, na kterých jsme vyrůstali. Když se vám u těch písniček dobře tančilo a stále ve vás budí radost, že tančíte se svým autem i na dálnici za volantem a vůbec vám nepřekáží, že tam najednou slyšíte písničky od Christiny Aguilery, Lady Gaga a centrální téma Fifty Shades Of Grey, a nepozorujete rozdíl, není důvod si myslet, že jste za zenitem. Vášeň a radost stále trvá.
Pokud ubývá lidí, s nimiž můžete pokecat o tom, jak báječní byli Depešáci, které si ale v autě stále pouštíte, není to vaše chyba, ale jejich.
Protančíte noc se třemi lahvemi šampaňského v hlavě a ráno se vám opravdu nechce opustit postel. No to bude asi proto, že před bujnou nocí jste ještě museli absolvovat náročný pracovní den a starost o rodinu, a ne jen flákačku na vysokoškolské koleji. Považujete to za prohru? Proboha ne, to je vítězství ducha nad hmotou. Kdo z vašich přátel to zvládne se stejnou elegancí jako vy?
Vyhazovat peníze za blbosti už vám nepřipadá cool. Jste totiž schopni rozlišovat, které věci vám do života přinesou opravdovou hodnotu a kterými se jen snažíte zařadit do opěvovaného stáda vyvolených.
A možná vás dneska pustí sednout někdo v tramvaji, i když vám není tak hrozně špatně jako před dvaceti lety, když jste jeli ráno domů z mejdanu a nikdo vás sednout nepustil, a potřebovali jste to daleko víc než dneska. To je taky benefit.
Tak na co si ještě stěžovat? Vím víc než jiní. Mohu víc než jiní. Jsem si vědoma hodnot, které jsem si dříve v mladickém rozechvění nebyla schopna přiznat.
Mohu konečně svobodně rozhodovat sama o sobě. Nemusím na schválení svých názorů mít nad sebou knutu pochybných autorit. Už nemusím slepě věřit tomu, co jiní, často zhrzení, vykládají o životě. Vím své. Vím, že existuje láska, pod kterou se lámou kolena. Že existuje nenávist, vůči které mohu zůstat lhostejná a nemusím se chytat do jejích pastí. Vím, že existují přátelé, se kterými se mohu vidět jednou za rok, a přesto navážeme tak, jako bychom se naposledy viděli minulý týden. Vím, co je sdílet blízkost v dobrém i ve zlém. Už si nemusím na nic hrát. Už mohu být i navenek takovou, jaká jsem uvnitř. Už se mi splnilo přání z písničky Hanky Zagorové: Rybičko zlatá, přeju si mít vrásky smíchu u pusy.
Ale pozor! Lze stárnout i jinak. Začněte si stěžovat na nemoci, které vás provázejí. Začněte si stěžovat na křivdy, které na vás jiní někdy spáchali. Uvrhněte sami sebe do pasivity a čekejte na lítost. Zvolte pasivitu, útrpnost a bezvýchodnost údělu.
To je ta populárnější varianta stárnutí, kterou jsem mínila na začátku. Zvolte to proto, že to vidíte všude okolo sebe. Krásně se tím zařadíte do manipulovatelného stáda těch, kteří jsou podle mainstreamu bezmocní a nemocní.
Užívejte útrpnosti a bezmoci v nerovném boji s časem, který vám určil někdo jiný. Minimálně proto, že vy jste si neuměli dohodu s časem a životem správně dohodnout.
Tedy záleží jen na vás, jestli se rozhodnete procesu stárnutí přiřadit pozitiva, nebo negativa.
Pokud si v mrazivých dnech pustíte Chopinův Jarní valčík, věřím, že pochopíte, že stárnutí neexistuje.
Výběr je jen na vás.
MUDr. Jarmila Klímová
